Zkuste barvit pomocí rostlin

Počátky barvení pomocí umělých barviv sahají do roku 1856, kdy spatřilo světlo světa první umělé barvivo – levandulová barva z kamenouhelného dehtu.

Dávno před tím, než bylo objeveno první umělé barvivo, se používaly k barvení rostliny. Ještě dnes jsou z nich přírodní barviva získávána na mnoha místech naší planety. Tyto zvláštní nekřiklavé barvy si i u nás získávají stále větší oblibu.

Vhodné barvířské rostliny byly vytipovávány v průběhu mnoha experimentů s různými rostlinnými druhy. Mezi těmito druhy barvících rostlin se často našly i rostliny léčivé či technicky využitelné. Na barvící schopnost některých druhů se přišlo během staletí náhodou. Některé z těchto rostlin naši předkové domestikovali a geneticky měnili. Barviva získávaná z různých částí rostlin hrála nezastupitelnou roli při barvení látek, potravin i při přípravě barev a líčidel.

Teoreticky se však k barvení dá využít jakékoliv rostliny, protože jen málokteré rostlinné pletivo bývá bezbarvé. Některé barvířské rostliny se však řadí mezi chráněné druhy. Proto používejte jen rostlin, o kterých víte, že mezi ně nepatří, rostlin hojně rostoucích, jejichž sběr ve větším množství neohrozí jejich další výskyt na určitém stanovišti.
Barevnost vzniká přítomností plazmatických tělísek (plazmidů) v buňkách nebo díky barvivům rozpuštěným v buněčné šťávě. Nejznámějším rostlinným barvivem je chlorofyl obsažený v buněčných tělískách nazývaných chloroplasty. Vedle chlorofylu v nich můžeme najít i jiná barviva – u cévnatých rostlin je to červenožlutý karotin a žlutý xantofyl. V jiných buněčných tělískách s barvivy – v chromoplastech – jsou barviva neobsahující chlorofyl, a to karotin a xantofyl způsobující žluté a oranžové zbarvení květů a některých plodů. V buněčné šťávě najdeme anthokyany, látky glykotické povahy, které mění barvu podle pH prostředí od červené přes fialovou do modré, modrozelené až žluté. Dalším barvivem obsaženým v buněčné šťávě je anthoxanthin.

Nejlépe je používat na barvení čerstvého rostlinného materiálu – sušené rostliny se většinou k barvení nehodí. Kořeny je nejlepší sbírat na podzim, kůru od února do června, plody v době zralosti (mohou být až přezrálé), květy a kvetoucí nať v plném květu, nať a listy z jara před květem. Pokud používáme sušené rostliny, je třeba je skladovat na dobře větraném stinném místě.

K barvení pomocí přírodních barviv jsou vhodné textilie z přírodních materiálů. Umělá vlákna výsledky znehodnocují, vlákno méně saje a flekatí. Velmi dobře barvu absorbuje len, vlna a nejhůře bavlna. Nejvhodnější je 100% vlna v přírodní bílé barvě. Lepší je barvit vlákna než tkaninu. Z jedné rostliny lze použitím různých mořidel získat většinou několik barev a jejich odstínů. Kromě druhu použitého mořidla záleží také na tom, jaké množství rostliny použijeme a jak dlouhou necháme vlnu v barvící lázni.

Připravenou látku před barvením nejprve vypereme v mýdlovém roztoku, důkladně ji vymácháme a vymačkáme (neždímat!).

Látky se většinou před barvením moří, aby bylo dosaženo lepší kvality, zejména větší trvanlivosti a lepšího výsledného odstínu. V některých případech jako třeba u kořenu šťovíku alpského není mořidla vůbec potřeba. Mořit můžeme nejen před barvením, ale i po barvení, nebo můžeme mořidla přidávat přímo do barvící lázně. Nejméně náročným postupem a postupem s nejlepšími výsledky je způsob, kdy je mořidlo rozpuštěno v barvící lázni. Mnohé chemické látky používané jako mořidla jsou nepříliš šetrné k životnímu prostředí. Je proto dobré si jejich chemické vlastnosti uvědomit a používat ty méně škodlivé.

Pokud moříme látku před barvením, ponoříme ji asi na hodinu do na 90 °C zahřátého roztoku některé ze solí (mořidla) v množství 10 gramů na každý litr roztoku. Základní chemikálie používané jako mořidla jsou kamenec (síran hlinitodraselný), ten barvy projasňuje a zesvětluje, a zelená skalice (síran železnatý) používaná pro získávání tmavších odstínů. Kamenec se používá samostatně nebo s vinným kamenem (kyselinou vinnou). Dalšími mořidly jsou dvojchroman draselný, chlorid cínatý a síran měďnatý (modrá skalice). Pozor – chlorid cínatý, dvojchroman draselný a modrá i zelená skalice jsou jedovaté. K ustálení barvy používáme octa (2 lžíce na 5 litrů vody při posledním máchání). Pozor na alkalitu, která mění barvy (např. modrou na fialovou). Raději nejdříve ustalování vyzkoušejte jen na vzorku. Aby vám barvy při praní snadno nepouštěly, doporučují se barvené látky prát ve vodě do 40 °C v mýdlových vločkách.

Barvící lázeň připravujeme z nadrobno nakrájených, natrhaných, rozštípaných nebo nahrubo rozemletých částí námi vybraných rostlin. Tvrdé části (např. kořeny) na máčíme jeden až několik dní ve vodě. Pak se vaří 2–4 hodiny a druhý den se přecedí. Nať, listy a květy se pokrájejí a vaří 1–2 hodiny, cedí se po 24 hodinách.

U některých receptur se lázeň necedí, části se vaří společně s barvenou látkou. Na každých 10 dkg barveného materiálu potřebujeme minimálně dvojnásobné množství suchých rostlinných částí nebo 4 až 6 ti násobné množství čerstvých rostlinných částí. Tyto části přidáme do vody a povaříme je. Měla by být používána voda měkká (dešťová nebo říční). Voda se dá změkčit pomocí sody nebo boraxu.

Látku vkládáme do vhodné nádoby (ne pocínované) naplněné barvicí lázní vychladlou na teplotu 30 – 40 °C tak, aby v ní plavala. Lázeň dále zahříváme. Při barvení se doporučuje teplota těsně pod bodem varu. Barvíme půl až dvě hodiny.

 

SEZNAM ROSTLIN VYUŽITELNÝCH PRO VÝROBU PŘÍRODNÍCH BARVIV