bell

Jak jistě všichni vědí, za vynálezce telefonu, tj. přístroje umožňujícího dálkový přenos hlasu pomocí drátového vedení, je považován A. G. Bell. „Opravdový“ telefon vznikl ale až o několik let později. Oproti Bellově přístroji byl vybaven signalizačním zařízením volání – zvonkem. Aby mohl zvonek zvonit, potřeboval poměrně silný přívod proudu – posloužil tzv. induktor, kličkou poháněný malý generátor střídavého proudu. Mluvilo se do uhlíkového mikrofonu používaného někde dodnes. Tento mikrofon ovšem potřeboval zdroj stejnosměrného proudu, takže nezbylo než připojit k telefonu baterii. Sluchátko bylo prakticky jedinou částí převzatou z Bellova telefonu. Jen pro úplnost zmiňme ještě tzv. hovorový transformátor, a výčet dílů „telefonu s místní baterií“ je kompletní. přístroj

Tyto telefony rychle nalezly uplatnění zejména na dráze a později i v průmyslu. Bylo možné je snadno propojit prostým vedením a relace bod-bod byla na světě. Ale co v případech, kdy byla zapotřebí složitější síť? Záhy vyvstala potřeba ústředny neboli „centrály“. Ústředna té doby byla samozřejmě manuální, založená na principu tzv. klapek. Spojovatelka měla před sebou panel s klapkami a svírkami (zásuvkami). Pokud chtěl někdo volat, zatočil kličkou a elektromagnet v ústředně shodil klapku, objevilo se bílé pole s číslem volajícího. Spojovatelka zasunula kolík do svírky volajícího a ten jí sdělil, komu si přeje volat. Poté zasunula spojovatelka druhý kolík téže spojnice do svírky volaného a vyzvonila ho vlastní kličkou. Vyčkala jeho přihlášení, sdělila mu, kdo ho volá, a pak je propojila. Po skončení hovoru účastníci „odzvonili“, tj. opět shodili své klapky, aby spojovatelka věděla, že hovor je u konce a že může uvolnit spojnici. A kdo dodával telefony a ústředny? Již tehdy existovaly firmy Siemens a Halske nebo Ericsson, jejichž výrobky u nás byly velmi populární. Z domácí dílny – za všechny např. firma bratří Prchalových, která byla v té době známým výrobcem telefonních aparátů a dalších zařízení telefonní sítě.

Spolu s rozvojem technologie ústředen se další vývoj ubíral směrem zjednodušení účastnického aparátu. Zmizela baterie, přístroj byl nyní napájen z ústředny – tohoto principu se používá dodnes. Zmizel také induktor a vyzvánění již řešila ústředna svým generátorem. Volání signalizoval účastník pouhým sejmutím mikrotelefonu (sluchátka) z vidlice přístroje, což způsobilo průchod proudu a na ústředně se rozsvítila jemu příslušná žárovka, nahrazující původní klapku. Po skončení hovoru žárovka zhasla a spojovatelka věděla, že může volání „odkolíkovat“. Tyto přístroje však již pro provoz vyžadovaly ústřednu.

Původní myšlenka automatické ústředny vyšla z představy mechanické paže (robota), která nahradí ruku spojovatelky při zasouvání a vysouvání kolíku ze svírky. Vyrobit takový mechanismus nebyl samozřejmě již tehdy problém, ale ještě bylo nutno vyřešit otázku komunikace člověka s tímto strojem, tj. předání čísla volaného účastníka.

Tehdejší reléová technologie byla schopna vyhodnotit maximálně různé druhy impulsů, a proto byl vyvinut dosud místy používaný systém tzv. dekadického sériového aditivního impulsního kódu, kdy každá číslice byla reprezentována sérií impulsů, přičemž počet impulsů odpovídal volené číslici s výjimkou nuly, která měla deset impulsů. Tyto série byly vysílány tzv. rotační číselnicí, která se brzy stala standardní součástí do té doby používaných telefonů s ústřednovou baterií. Těmto přístrojům se začalo říkat „automatické“ a jejich provedení bez úprav vydrželo mnoho desetiletí. Teprve kolem 80. let minulého století začaly být nahrazovány přístroji elektronickými s tzv. tlačítkovou číselnicí, které jsou dnes nejběžnější.

Řešení systému „mechanické paže“ se rozběhlo několika směry. Například u nás se používal systém, který byl vynalezen Američanem Strowgerem a později převzat firmou Siemens. Šlo o tzv. krokový volič, pracující ve dvou osách (čtvercový volič). Byl ovládán dvěma sériemi impulsů: první sérií se nastavil v ose Y (výškový krok) a pak v ose X (posuvný krok). Pohyb voliče byl realizován elektromagnety napájenými sériemi impulsů a systémem západek a rohatek. Pro každou osu byl použit jeden elektromagnet. V obou osách uměl zpracovat právě 10 kroků, což odpovídá přesně možnostem rotační číselnice. Dohromady tedy dokázal spojit právě do jednoho sta různých směrů (účastníků). V případě potřeby větší ústředny se tyto voličové stupně řadily za sebe – poslední stupeň (zvaný linkový volič) vždy vybíral konkrétního účastníka a voliče před ním (zvané skupináře) se staraly o výběr vhodné „stovkové skupiny“, tj. konkrétního linkového voliče.