HISTORIE KOŽELUŽSTVÍ

Nejstarší nalezené vyčiněné zvířecí kůže pochází ze staroegyptských hrobů. Přestože jsou již 5000 let staré, jsou dosud zachovalé. Usně z této doby byly původně vyčiňovány lusky babulu ( druh akácie ), který dodnes roste v povodí Nilu. Později bylo v objeveno činění hlinitými solemi, při němž se asi původně používala voda z malých jezírek, která jsou v pouštích v okolí Egypta a obsahují roztok síranu draselného-hlinitého ( kamence hlinitého ).

Barvení usní vynalezli Féničané. Používali výtažky barevných součástí rostlin nebo živočichů ( např. purpur získaný z mořských šneků ).

Za římských dob byly koželužské procesy značně zdokonaleny. Ve zříceninách Pompejí byla dokonce nalezena téměř zachovalá koželužna. I když byly nástroje tehdejších koželuhů velmi primitivní, některé se již podobaly dnešním.
Velmi nedokonale bylo ve starověku vyřešeno odstraňování chlupů z kůží. Dělo se tak většinou v lázních se zahnívající močí. Koželužny nepříjemně zapáchaly a řemeslo bylo v opovržení.

Středoevropské koželužství vzniklo z původních metod pravěkých národů Británie a Germánie, kde asi základním způsobem vyčiňování bylo činění tukem, připomínající dnešní zámišové činění.

Nejpodstatnějším vynálezem v koželužství byl objev metod zásaditého odstraňování chlupů, došlo k němu ve středověku, asi 13. století. Původně se zřejmě používal dřevný popel, který obsahoval uhličitan draselný ( potaš ), ale brzy se rozšířilo výhodnější používání hydroxidu vápenatého ( vápna ).

V té době vznikaly koželužské cechy, které původně sdružovaly jak koželuhy, tak řemeslníky zpracovávající usně. V dalším vývoji koželužství technicky vcelku nepokročilo. Teprve na přelomu 18. a 19. století nastal mohutný rozvoj koželužství. Zrušení cechů se projevilo vzrůstem původně malých řemeslných živností na manufaktury. Zde byl pracovní způsob zachován a zvětšení výkonu bylo dosaženo zvýšením počtu dělníků, kteří však jako dříve pracovali pouze ručně. Jediný stroj, který byl v koželužnách používán, byl otáčivý žentour poháněný koňmi, který poháněl stoupu na drcení třísliva.

Epochální vynález Wattova parního stroje se začal uplatňovat při řešení mechanických problémů v koželužství teprve počátkem 19. století. Pokud víme, byla koželužna firmy Seykora v Kostelci nad Orlicí první rakousko-uherskou koželužnou, která u nás zavedla parní stroj.

Francouz Séguin objevil, že není nutno činit kůže rozdrcenými tříslovinami v jámách naplněných vodou, ale že je lze činit ve vodním výluhu rostlinných tříslovin a že zahuštění tohoto výluhu urychluje činění. Tento správný poznatek byl počátkem všech moderních způsobů třísločinění. Dlouho ovšem trvalo, než se koželuzi naučili správně připravovat výtažky a pochopili dosti obtížné principy této práce. První extrahárna smrkové kůry vznikla na našem území v Liptovském Hrádku v osmdesátých letech 19. století. Kolem roku 1870 Francouzi Worms a Balé použili jako první v historii k třísločinění otáčivý sud.

Druhý nejdůležitější způsob vyčiňování kůží, chromočinění, vznikl rovněž v 19. století. První jednolázňové chromočinění popsal Knapp, který roku 1859 ve svém spise „Beiträge zur Gerbung mit Metallsalzen“ uveřejnil úplný a postačující předpis tohoto činění. Koželuzi však vynález ani nevyzkoušeli. Teprve v roce 1884 dal Augustus Schulz patentovat v New Yorku dvoulázňové chromočinění. První, kdo tohoto způsobu začali používat, byli koželuzi v okolí Philadelphie. Jednolázňové chromočinění bylo znovu, nezávisle na Knappovi, objeveno prof. Procterem. Přesto, že roku 1897 uveřejnil přesný výrobní postup, ani způsob Procterův žádný koželuh nevyzkoušel. Teprve podnikavý Američan Martin Dennis dal Procterův způsob v roce 1903 patentovat a zavedl tak Procterovy chromové výtažky do obchodu.

Koželužské obráběcí stroje a zařízení byly uváděny do koželužen postupně od padesátých let 19. stol. Většina z nich je založena na opracování kůže nožovým válcem s tupými nebo ostrými noži. Dále jsou to otáčivé sudy pro nejrůznější procesy. Ze strojů, které měly základní vliv na koželužství, musíme se zmínit o štípacím stroji, který umožňuje vyrábět z tlustých kůží tenké svrškové usně. Původní typ s pevným nožem byl nahrazen v osmdesátých letech 19. století v Americe pásovým štípacím strojem, který se stal jedním z nejdůležitějších strojů, neboť umožňuje vyrábět normální svrškové usně z tlusté suroviny a zužitkovat ještě odpadající štípenku.

Ve 20. století nebylo v koželužství podstatných novinek. Chemicky nejdůležitější byl vynález umělých pankreatických mořidel dr. Röhmem v roce 1907 a pak vynález umělých tříslovin ( syntanů ) Stiasným v roce 1911.
Zajímavou novinkou byly automatické sušárny na sušení napjatých kůží, vynalezené firmou Proctor Schwarz ve Philadelphii. První sušárnu, kde se reguluje také vlhkost vzduchu, sestavil Wilson v Liverpoolu.

Co je to useň

Kůže je laický výraz pro usňový materiál, což je vyčiněná kožka převážně savců, zbavená při činění vlasu. Usně se používají nejen k výrobě oděvů, ale i k výrobě obuvi, rukavic, kožené galanterie, nábytku atd. Povrchovou úpravou a zpracováním řemene jsou usně zpracovávány do nepřeberného množství typů, druhů a charakterů.

Usně se také rozlišují podle způsobu vydělávání - vyčiňování. Činění usní je fyzikálně chemická operace, při které se holina (surová kůže zbavená chlupů) přeměňuje na useň. Je to nejdůležitější úsek koželužské výroby.
Správně vyčiněná useň je odolná vůči vlhkosti a vodě, odolává vyšším teplotám než holina, odolává účinkům baktérií a enzymů, odolává působení slabých kyselin a zásad, má trvalou pružnost, ohebnost, pevnost a správný omak.

Chromočiněné usně:
Vyčiňování solemi chromu - chromočinění patří k nejmladším způsobům vyčiňování.
Činicí vlastnosti chromitých solí byly po prvé popsány F. Knappem r. 1858. Chromočinění postupně vyvíjelo a postupem doby vytlačilo nejrozšířenější tříslení, hlavně při výrobě svrškových obuvnických usní, některých druhů technických a řemenových usní. Rovněž nahradilo glazé činění při výrobě rukavičkářských usní, neboť je daleko rychlejší a při tom levnější. Chromočinění dává usně měkké, pevné, trvanlivé, stálé proti vodě, které se dají snadno barvit, bývají však poněkud méně tažné než usně činěné hlinitými solemi.

Zámišově činěné usně:
Zámišové usně nebo-li „jelenice“ se činí tukem. Činění tukem je jeden z nejstarších způsobů vydělávání kůží. Používá se hlavně rybí tuk - tresčí jaterní. Rovněž se dá použít tuk jiných mořských živočichů ( tulení, žraločí, delfíní tuk ) nebo rostlinný ( slunečnicový olej ). Činění tukem se nazývá zámišnictví a useň vydělaná tímto způsobem je zámišová useň. Název je odvozen od francouzského slova „chamois“ nebo od holandského „zeem“, což znamená kamzík. Dříve se totiž na výrobu těchto usní používaly převážně kamzičí kůže. Jinak se jako surovina používají kůže ze srn, jelenů, daňků, muflonů nebo i antilop a gazel. Tukem ale lze vyčinit téměř jakýkoliv druh kůže.

Třísločiněné usně:
Třísločinění je jeden z nejstarších způsobů vyčiňování usní. Třísloviny, které zde plní funkci činiva, jsou složité organické látky vyskytující se v přírodě anebo vyráběné synteticky. Suroviny, z nichž se třísloviny získávají, nazýváme třísliva. V přírodě jsou to kůry stromů, dřevo, listy a kořeny některých rostlin. Jejich vyluhováním dostáváme výtažky, které lze použít k přímému činění. Vedle nich existují ještě třísliva syntetická tzv. syntany, které mají lepší vlastnosti než třísliva přírodní. Třísločiněné usně se používají jako těžké usně spodkové, řemenové, sedlářské nebo brašnářské

Druhy vyráběných usní

Koziny, kozlečiny:
Kůže kozy domácí se zpracovává chromočiněním převážně na usně pro výrobu rukavic.
Zpracovává jí se kůže z mléčných kůzlat, odrostlých ročků i z dospělých koz. Domácí kozlečiny a koziny patří k jedněm z nejkvalitnějších druhů vhodných pro zpracování na rukavičkářskou useň - vynikají jemností, tažností a přitom vysokou pevností líce v tahu.
Surovina z francouzských kozlečin nebo surovina z arabských zemí nemá tak kvalitní řemen a líc jako kůže kozy domácí.

Kozina:
Pro její hrubší kresbu líce se zpracovávají zejména na pánské rukavice. S dodatečnou lakovou úpravou je lze použít i na oděvy. Průměrná velikost je okolo 85 dm2.

Kozlečina:
Plošně useň mívá okolo 32 dm2 a je vhodná zejména na dámské vycházkové rukavice.

Roček:
Dorostlá kůzlata tzv. ročci mají větší výměru plochy, mají podobně jemný líc jako kozlečiny. Plocha těchto usní je v průměru 45 dm2.

Jehnětina:
Usně z jehnětin se používají na výrobu rukavic, větší jehnětiny a skopovice zase v oděvním průmyslu. Vyznačují se jemným, hladkým lícem. Jsou méně tažné než kozlečiny. Usně jsou upraveny stříkáním. Velikost je u rukavičkářských jehnětin okolo 40 dm2, u oděvních skopovic 60 - 80 dm2.

Teletina:
Teletinové usně se činí z kůží váhové kategorie 2 - 10 kg a to v provedení napa - přírodní hladký líc nebo s lícem korigovaným, tzv. plášťovka. Usně se používají na šití oděvů, pánských rukavic a pro čalounické účely. Lícově lepší usně v provedení napa se brousí na mocheto. Velikost teletinových usní se pohybuje od 80 do 200 dm2.

Teletina napa:
Chromočiněné usně s nekorigovaným přírodním lícem a jemným omakem, odolná proti vodě ( hydrofóbní úprava ), useň nošením patinuje. Vhodné na dámské i pánské bundy, kostýmy, saka.

Teletina plášťovka:
Chromočiněné, stříkané a zažehlované usně s hladkým, lesklým lícem.
Laková povrchová úprava je odolná proti vodě. Vhodné na pláště a kalhoty.
Zažehlované teletiny se používají i pro čalounické účely.

Teletina mochetto:
Jemné zbroušení líce teletiny napa vytváří sametový povrch s psavým efektem. Dosti choulostivá úprava. Vhodné pro luxusní rukavice a oděvy.

Teletinová štípenka:
Vyrábí se ve dvou variantách: barvená nebo chromová.
Barvená štípenka se používá na oděvy, horší nebarvená štípenka na výrobu pracovních rukavic nebo oděvů.

Jelenicové usně:
Lícové chromočiněné usně vhodné zejména na oděvy. Jsou vyčiňovány z kůží domácích jelenů nebo z Novozélandských červených jelenů. Novozélandské jeleny lze rovněž použít pro výrobu rukavic.

Zámišové usně ( „jelenice" ):
Usně jsou tažné a vláčné, dají se prát ve vlažné vodě mýdlem. Nejsou odolné proti horké vodě ( do 60o C ). Mají příjemnou žlutohnědou barvu a používají se na obuvnické podšívky, na rukavice, na čištění oken, aut a optických přístrojů, na ortopedické pomůcky a protézy, na technické filtry a membrány a pro hobby účely ( indiánské a westernové oděvy ). Useň z jelena má výměru 80 - 200 dm2, daněk a muflon 50 - 90 dm2, useň ze srny okolo 35 dm2.

Čalounické usně:
Jsou vydělávány pouze na zakázku a to kombinovaným činěním ( chromočínění a třísločinění ). Usně jsou mnohem tužší než usně oděvní. Mohou být v provedení s korigovaným lícem nebo přírodním neupravovaným lícem.